Muzikou uživím sebe i kapelu

17. března 2007 v 14:28 | Angellska |  Zuzana Smatanová - Rozhovory
Zuzana Smatanová - Muzikou uživím sebe i kapelu
05.12.2005
Slovenskou zpěvačku a majitelku několika hudebních cen včetně tří cen Aurel Zuzanu Smatanovou, která nedávno vydala svoji druhou desku "Svet mi stúpil na nohu", jsme zpovídali v pražské pobočce její vydavatelské společnosti Sony BMG. Rozhovoru ještě přihlížel její manažer Pavol Smolka, který ale do rozhovoru zasahoval velice zřídka. V ničím nesvázané atmosféře jsme si povídali o všem možném - o jejích dvou deskách, české, slovenské i světové hudbě, SuperStar, ale i o tom, zda se dá uživit muzikou.
Vzhledem k tomu, že tu přeci jenom nejsi až tolik známá, mohla bys se na začátek našim čtenářům svými slovy představit?
No, jmenuji se Zuzana (smích). Je mi dvacet jedna roků a skládám od svých patnácti let, takže hudbě se věnuji relativně krátce. První album jsem nahrála díky soutěži Coca-Cola PopStar, jmenovalo se "Entirely Good" a bylo v podstatě více anglické jak slovenské a ty dva roky, co uběhly mezi těmito dvěma alby, byly pro mě časem poznávání, naslouchání, nabírání zkušeností a zážitků, takže možná i proto ten zvláštní název "Svet mi stúpil na nohu".
Jak bys sama charakterizovala svoji muziku? Je to více rock, pop či folk?
Je to žánrově rock-pop, ale i s prvky folku, protože hraji na akustickou kytaru a na té desce jsou písničky vysloveně folkové. Používám i foukací harmoniku, takže je tam i ten folk.
Kdo tě asi nejvíce ovlivnil z hudebníků, tedy jak z českých, slovenských nebo i zahraničních?
Dá se říct, že se mi líbí tvorba Alanis Morissette, líbí se mi Sheryl Crow nebo například Coldplay či Maroon 5, ale nemám pocit, že by mě nijak zvlášť ovlivnili.
Musím se přiznat, že na první desce jsem slyšel hodně vlivu Jewel, ale netuším, jestli ji vůbec znáš.
Znám ji, ale neposlouchám ji.
Je někdo, s kým by sis ráda střihla duet?
To jsou až takové kosmické představy, ale snad by to nemusel být ani duet, možná spíše stát na jednom pódiu a zahrát si společně. Například mě napadá Bryan Adams nebo samotná Alanis Morissette.
Co Ty sama posloucháš, tedy mimo těch, co jsi zmínila?
Například mám ráda i funky.
To znamená například Prince?
Prince ani ne, spíš třeba kapelu Inkognito nebo například Monkey Bussines jsou pro mě nějakým způsobem zajímaví a z toho funky mám ještě hodně ráda Jamiroqai.
Vrátím se k první desce. Jak se na ní teď s odstupem doby díváš?
Určitě se na tu druhou desku dívám jinak než na tu první, protože už jen ta věc, že jsem začala skládat od patnácti, přišlo mi naprosto přirozené skládat v angličtině, protože jsem se jí učila a vyjadřovat se v ní bylo pro mě asi i jednodušší a zároveň zajímavější, lehčeji se hledaly fráze a v tom to bylo prostě jiné. Další věcí je to, že na tom albu nebyla celá kapela jako na tom druhém. Na první nebyly živé bicí. Bylo to vlastně moje první album a předtím jsem neměla žádné zkušenosti s nahráváním ani se živým hraním s kapelou, takže mohlo to být na tom albu cítit a možná to bylo cítit i na mém výraze. Ale s odstupem času se na něj dívám vlastně fajn, protože to byl fajn start a dobrá zkušenost.
"Entirely Good" mi přišla příjemně agresivní, zatímco "Svet mi stúpil na nohy" je daleko více učesaná. Je to součást procesu zrání nebo je v tom něco jiného?
Asi to je tím, že, jak jsem říkala, to bylo první album a člověk se učí mnohým věcem, začne jinak vnímat hudbu. Další album bude pravděpodobně zase trošku jiné. Mnozí mi povídali, že je pro ně to album trošku tvrdší, tak to bylo asi hodně skladbami, které jsou takové tvrdší a rockovější, ale zároveň já nemám pocit, že by byla o moc tvrdší než ta druhá deska.
Když si vezmu hodně povedenou "Tam, kde sa neumiera", která není vysloveně tvrdá, ale v refrénu je hodně naléhavá, na té druhé desce jsem žádnou takovouhle skladbu nenašel.
Jasný, to je samozřejmě i o tom, že já jsem tu skladbu složila v sedmnácti letech, ale nemám pocit, že by nebyla taková na druhém albu a možná bych mohla porovnat samotný text a hudbu. Nicméně možná právě tahle skladba budí jiný dojem než ty nové písničky.
V Česku se moc první deska nechytla, ale zajímalo by mě, jaké byly ohlasy na Slovensku?
Na Slovensku začali tuhle desku lidé vnímat právě díky téhle písničce ("Tam, kde sa neumiera") a já mám pocit, že byly dobré ohlasy, dostala jsem za ni zlatou desku, dokonce se ještě stále prodává a doufám, že budou takové i na druhou.
Uživíš se hudbou?
Často dostávám tuhle otázku a myslím si, že pokud má člověk nějakou míru v sobě a že dokáže s těmi penězi tak nějak zacházet, dá se vyžít. Já samozřejmě neživím jen samu sebe, mám kapelu, manažera, mám podnájem, auto. Tím, jak to všechno funguje díky vztahům v kapele, uživit se dá, ze samotného prodeje desek člověk tolik peněz nemá, ale protože hodně koncertujeme, já mám pocit, že to, jak fungují naše honoráře, je celkem vyrovnané.
Už jsme o tom trošku mluvili, nicméně v čem je ta nová deska jiná?
Tak je určitě jiná v tom, že je na ní více slovenských textů a posun je i v té hudbě, protože se nahrávala s celou kapelou.
Zmínila jsi, že je na ní více slovenských textů. Proč nastal ten posun více do té slovenštiny?
Protože v období mezi prvním a druhým albem jsem hodně poslouchala a zjistila jsem prostřednictvím hodně koncertů a festivalů, že lidé mají rádi, když vědí, o čem interpret zpívá, když mu rozumí a mohou si s ním zazpívat. Já nemůžu chtít po každém, aby uměl anglicky, aby mi rozuměl, takže mi to přišlo zprvu přirozené, že jsem chtěla, aby mě lidi poznali prostřednictvím textů. Já osobně jsem se více otevřela a možná i v tom je ta druhá deska odlišná.
Kdybys měla vybrat nějakou písničku z těch dvou desek, která by tě asi nejlíp charakterizovala, jaká by to byla?
Já jsem možná nazvala skladbu "Príliš moje", že je tím, jak se na sebe dívám, takže můžu vnímat "Příliš moje" jako skladbu, která je příznačná mně. A taky moje pocity vystihuje slogan, který jsem si vytvořila už v sedmnácti. Ta písnička "Nech sa deje, čo sa má" je jediná taková starší a asi mi to zůstalo. Takže asi tyhle dvě skladby.
Ty jsou obě z toho nového alba, z toho staršího by se nic nenašlo?
Tak určitě je to i skladba "Tam, kde se neumiera", ale ta kterou jsem považovala za něco, co mě nejvíce vystihuje, je písnička "Entirely Good", po které jsem vlastně i album nazvala. Tam konkrétně vyprávím o tom, jaká jsem - vzala jsem to trošku ironicky, a možná i skladba "Refusing".
Ještě se vrátím k té angličtině. Nebyla na tom prvním albu snaha i prorazit někam ven, tedy mimo Česko a Slovensko?
Takovou myšlenku jsem snad ani nikdy neměla. Já to beru tak, že pokud se někdo neozve spontánně, tak je těžké prorazit v zahraničí jako takovém. Já jsem měla možnost hrát například v Holandsku a tam jsem zjistila, že to publikum je opravdu jiné a zároveň milé s tím, že já jsem začala zpívat i slovensky a jim to přišlo velmi exotické. Byla jsem velmi překvapená, že mě vzalo a že ty skladby svým způsobem přijali, takže ono se to nedá předem vykalkulovat, jestli se prorazí nebo ne, a pokud to přijde, pak budu jen ráda.
Máš novou desku, plánuješ k ní nějaké turné? Myslím hlavně po Česku, protože na Slovensku asi hraješ poměrně často.
Určitě budu mít teď možnost představit nové album i českému posluchačovi na šňůře s kapelou Chinaski. Bude to sedmnáct koncertů po sportovních halách, takže tam určitě představím i toto nové album. Na Slovensku to bude až v květnu 2006. (rozhovor vznikal před turné - pozn.red.)
Když se podívám na obaly těch dvou desek, tak obal první mi přijde takový přirozený, zatímco ten druhý naopak hodně umělý. To byl záměr?
To nebyl vůbec záměr. Spíš na tenhle obal ("Enterily Good") bylo mnoho alternativ, co by mělo být jako obal, a dokonce jsem si tuto fotku vybrala, protože jsou na tom albu cítit některé tvrdší skladby a možná jsem to chtěla trošku dostat do výrazu. Ale tyto fotky ("Svet mi stúpil na nohu") jsou focené Ondřejem Pýchou, jsou to přeci jen umělecké fotky a já nemám pocit, že by byly nějakým způsobem umělé, ani tím, že pokud mě člověk nějakým způsobem zná, tak to může pro něho v podstatě znamenat jako něco, co pozná jednoduše. Nemám pocit, že by to byla nějaká póza, i když je to jednoduše nafocená fotka, že z ní něco jde, něco takového, co připomíná pózu, ale já z ní ten pocit nemám.
Ty jsi sama vyšla z vyhledávací soutěže Coca-Cola PopStar, jak se díváš na SuperStar?
Já jsem vyšla ze soutěže, která hledá talenty, ale samozřejmě je úplně jiná tím, že já jsem měla autorskou soutěž. Já jsem se přihlásila jako autorka, která zpívá svoje vlastní skladby a nešla jsem do toho jako interpret, který zpívá skladby úplně někoho jiného, takže já nemám právo nějakým způsobem někoho soudit, protože sami jsme souzeni a tím, že ta soutěž SuperStar je vysloveně o velkém tlaku médií, určitě to zafunguje mezi lidmi. Já se k tomu stavím tak, že je to velká příležitost prorazit, ale jak se k tomu člověk postaví a jak moc je přesvědčený, že chce dělat hudbu, tak to samozřejmě závisí na něm.
A dokážeš alespoň srovnat vítězky první řady SuperStar u nás a na Slovensku?
Já jsem měla možnost sledovat celkem pravidelně vaši SuperStar a mně se Aneta líbila tím, co z ní jde a takovou tou přirozeností, v podstatě jsem ji i trošku fandila. Samozřejmě, že Katka, pokud srovnám tyhle dvě zpěvačky a možná jejich desky a tvorbu, má album, který je v podstatě, dalo by se říct, až takový underground... je třeba tu desku poslouchat několikrát, aby si to člověk zapamatoval a aby hledal v těch skladbách něco...
Jestli chápu správně, tak chceš říct, že není takové prvoplánové?
Určitě není takové prvoplánové, ale neměla jsem možnost poslechnout celé album Anety Langerové, takže nemůžu to až tak porovnávat s tím, že Katce pomáhal psát texty Richard Müller, tak to z toho alba trošku sálá. Myslím si, že obě dvě zpěvačky jsou nějakým způsobem zajímavé.
A tobě se líbí album Katky Koščové?
Je dobré, já jsem si na něm našla skladby, které se mi líbí, které mě nějakým způsobem oslovily.
Proč se o té desce tolik bavím. Na tom albu vlastně spolupracoval i Marián Kachút, producent tvých desek, a i to tam je hodně cítit.
Ano? Tak je to producent, který si za sebou nechává rukopis, takže možná je to tam cítit. Já jsem s Marošom začala spolupracovat na prvním albu a je zároveň i můj kytarista. Chtěla jsem s Marošem spolupracovat i dále, protože mě zná a ty skladby, když jsem přinesla svoje texty a hudbu, tak dal do toho i trochu toho svého, možná to je i cítit, ale nikdy mě neovlivňoval nějak moc svým názorem, takže mně se s ním spolupracuje velmi dobře.
Takže jeho zásahy do koncepce toho alba nejsou nijak razantní, spíše usměrňuje?
Ne, nepokládala jsem to za razantní, když jsem měla pocit, že se mi tam něco nelíbí, tak jsem mu to pověděla, a hlavně spolupracovali jsme s celou kapelou, takže nedávali jsme jen na jeho názory, dávali jsme i na svoje názory, pracovali jsme jako kapela.
Pavol Smolka: V podstatě to nebylo třeba, protože my jsme společně s Marošom dva roky každý den a v podstatě Maroš je součástí kapely, takže přesně věděl, jak to děláme.
Jedna taková obligátní otázka. Můžeš srovnat českou a slovenskou hudební scénu, jak to vidíš ty?
Tak jak to vidím já... Určitě na obou scénách jsou velmi výrazné a zajímavé žánry, které jsou v podstatě takové ty typické národnostní, a zároveň, dá se to tak povědět, obě dvě scény jsou zároveň i jiné, protože u nás není až tak silný proud takových zpěvaček, jako je Helena Vondráčková, Lucie Bílá. U nás to je trošku jiné, u nás je spíš možná, nechci nikoho žádným způsobem urážet, silný proud těch mladších kapel, mladších zpěváků, ale zároveň je to v obou případech dobré, že je to rozdílné.
Máš nějakého oblíbence z Česka?
Určitě ano. Kdybych měla jmenovat interpreta, tak by to byl Jaromír Nohavica, ten se mi velmi líbí. Jak jsem už říkala Monkey Bussines, líbí se mi i Chinaski a teď si nemůžu vzpomenout.
Pavol Smolka s úsměvem. Kabát, Alkehol? (smích)
Lidem se u nás hodně líbí Bárta.
To taky. Dan Bárta určitě. Nedávno u nás vystupoval a bylo to velmi dobré.
Tu první desku jsi prezentovala jako Zuzana a na té druhé jsi už Zuzana Smatanová. Proč tak a nebo onak?
No těžko říct, protože v tom čase, kdy jsem se objevila, tak možná mně i vydavatelovi přišlo to jméno nějakým způsobem dlouhé. Nevím, proč jsme to tehdy tak řešili, ale možná mě ještě jako posluchačovi předtím bylo těžko zapamatovatelné příjmení a proto i já jsem se zkusila prezentovat jako Zuzana, ale brzo mi to přišlo málo osobní. Proto jsem, vlastně až v tom čase, kdy bylo album na světě, se všude prezentovala jako Zuzana Smatanová.
Pavol Smolka: Ono to přišlo v podstatě přirozeně, protože už od prvního koncertu se všude psalo Zuzana Smatanová a vlastně promotéři to pochopili tak a celé to bylo prostě přirozené, ani už si vlastně nepamatuji, že na prvním albu bylo jen Zuzana.
Díky za rozhovor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama